Do Ugandy přichází klaun 18. 10. 2018

Jmenuji se Jirka Majer, vystudoval jsem Fakultu stavební na ČVUT v Praze a nyní pracuji jako stavbyvedoucí. Poslední léto na vysoké škole jsem se chtěl podívat někam do světa a při tom i udělat něco dobrého. Neziskové organizace zrovna netouží po technicky založených typech lidí, tak nebylo jednoduché vymyslet, co bych tak mohl dělat. Kamarád mi však dal kontakt na svojí známou Veroniku, že prý vede v Ugandě nějakou neziskovku. Záhy jsem zjistil, že je Veronika jeden z nejúžasnějších lidí, které jsem kdy v životě poznal a že v Ugandě sama vede dětskou nemocnici, dětský domov a základní školu. Řekla, že můžu přijet a že se pro mě určitě nějaká práce najde. Ať ale před odjezdem zkusím nějaký fundraising. Koupil jsem si tedy letenky a založil jsem si stránku na internetu, kam mi mohou lidi posílat příspěvky na chod dětského domova a nemocnice. Podařilo se mi vybrat nějaké peníze a s pomocí kamarádů sehnat kufr plný léků do nemocnice. Vyrazil jsem tedy na svůj první let, poprvé na jiný kontinent, sám a na tři měsíce.

V Ugandě jsem se celkem rychle ostřílel a během pár dní strávených hlavně hlídáním chlapce z dětského domova, který musel být v nemocnici, jsem se naučil zásobovat dětský domov, chodit pro vodu k pumpě, vozit vážně nemocné děti z domova do nemocnice, ty méně vážně nemocné ošetřovat, přebalovat mimina, pomáhat ve škole a jíst každý den fazole s rýží. Poznal jsem několik dobrovolnic, hlavně učitelky a zdravotní sestry, a taky úžasný personál všech zařízení Whisperu. Napadlo mě nabízet přispěvatelům různé odměny jako například pohlednice od dětí, namalované obrázky, suvenýry z Ugandy nebo třeba trička s logem organizace. Tenhle nápad měl opravdu úspěch a povedlo se mi vybrat dost peněz na koncentrátor kyslíku do nemocnice. O volných víkendech jsem prozkoumal Ugandu křížem krážem a stihl jsem zažít největší hudební festival v Ugandě nebo třeba tradiční svatbu na vesnici. Tři měsíce utekly jako voda, já byl zpátky v Praze a nechtělo se mi přestávat s pomocí téhle organizaci, kde jsem nechal část sebe. Objel jsem pár měst v ČR, kde jsem povídal o svých dobrodružstvích a vybíral jsem dobrovolné vstupné na pomoc Whisperu. Díky aktivitě na sociálních sítích jsem poznal spoustu zajímavých lidí a s jedním z nich, Metodějem, jsem spojil zálibu v hudbě s pomocí druhým. Na pravidelných hiphopových večírcích Freestyle Mondays, kde s jamující kapelou vystupují zpěvačky, zpěváci a MCs jsme každý měsíc povídali o Whisperu a dražili obrazy od Lukáše Lukéra Krče, který maloval děti z dětského domova v Ugandě. Vybrali jsme dalších spoustu peněz a koupili například inkubátor a tím učinili z Whisperu jedinou nemocnici široko daleko, která takový přístroj má.

Bylo tu další léto a já nemohl jinak, než opět letět do Ugandy. Tentokrát už jako pracující, takže jen na měsíc. Tento rok jsem tam nejel pouze jako stavař, ale jako vyučený nemocniční klaun s praxí z nemocnice na Vinohradech v Praze. Jela se mnou také kamarádka Adéla, studentka medicíny a kromě kouzelnického klaunského kufru jsme vezli i promyšlený fundraising. Druhé Ugandské dobrodružství jsem začal víkendem stráveným ve slumu hlavního města Kampaly s místní partou kluků, která dětem ze slumů pomáhá tak, že je učí rapovat a tancovat, aby si na ulicích mohli vydělat aspoň nějaké peníze. I když jsem nikdy před tím nic takového nedělal, natočili jsme spolu klip o boji s HIV, které je v Ugandě velký problém. Na naší fundraisingové stránce jsme nabízeli kromě suvenýrů a pohlednic kalendář obrazů z pražských mejdanů a s Adélou jsme pomohli rozjet Whisperu vlastní krevní banku, aby odpadly problémy s nedostatkem krve nutné k transfúzím. Mezi tím jsem běhal jako klaun po nemocnici, dělal zvířátka z balónků, maloval dětem na obličeje a hrál na ukulele.

Cestou do Prahy jsem se ještě zastavil na týden za kamarádem na Zanzibaru a v Praze jsem se vrátil k normálnímu životu (tedy kromě dobročinných večírků a klaunění v nemocnici). Veronika zatím otevřela v Ugandě ještě větší nemocnici s porodnicí a já už se nemůžu dočkat, až se tam (snad!) příští rok přijedu podívat. Samozřejmě udělám fundraising a vymyslíme, co v nemocnici ještě chybí za přístroj. :D

Celé tohle dobrodružství byla neskutečná jízda, která mi do života přinesla hrozně moc zážitků, úžasných lidí a cenných zkušeností. I když jsem na začátku vůbec nevěděl, jak bych já tak mohl pomoct organizaci, která v rozvojové zemi pomáhá dětem, které kolikrát spí na studené zemi bez přikrývky a nemají co jíst, a která se vzděláním těchto dětí snaží z Ugandy vybudovat lepší místo pro život, nakonec jsem našel hrozně moc možností, jak být užitečný. Pokud tedy alespoň trochu přemýšlíte o tom, že byste chtěli být dobrovolník ve Whisperu a upřímně chcete pomoct dětem, neváhejte ani na chvíli a napište Veronice zprávu. Nebudete toho litovat.