Zážitky 3. 3. 2021

Ahoj, moje jméno je Lucie a do Ugandy jsem odjela ještě se svými dvěma spolužačkami a spolužákem na konci ledna letošního roku, přesně na měsíc. O možnosti dobrovolnictví v dětské nemocnici Whisper jsem se dozvěděla až v páťáku během zimního semestru, konkrétně v půlce listopadu. Musela jsem udělat rychlé rozhodnutí. Bála jsem se, jestli bude možné se za tak krátkou dobu nechat naočkovat a jestli je rozumné odlétat do Afriky během této nelehké doby. Nakonec jsem se ale opět přesvědčila, že spontánní rozhodnutí jsou většinou ta nejlepší a výmluvu si člověk snadno najde vždycky. Bude to určitě znít jako klišé, ale minulý měsíc se pro mě stal důležitým životním milníkem.

Moc si vážím příležitosti, která se mi naskytla, opustit alespoň na chvíli zdejší osamělost a poznat spoustu nových usměvavých lidí, mezi kterými jsem se už od prvního dne cítila vítaná. Sestřičky i doktoři byli vždy ochotní nám cokoliv vysvětlit a ukázat. Zažili jsme pro nás, jako spíše posluchače teoretických výkladů, těžko představitelné věci, které jsou zde na dětských odděleních na denním pořádku, například kardiopulmonální resuscitaci. Z medicínského hlediska bylo velmi zajímavé i rozdílné spektrum nám vzácných diagnóz od dědičných onemocnění jako je srpkovitá anémie přes vrozené vývojové vady po závažné infekce, například tuberkulózu nebo tetanus.

Kromě odborných zkušeností mi ale po všech stránkách rozdílné prostředí dovolilo si srovnat myšlenky a priority, což je výsada, o které bych si u nás mezi vším tím shonem a stresem, mohla nechat jenom zdát. Zároveň mě moje první návštěva Afriky zbavila zbytečných předsudků. Doufám, že se ještě vrátíme, protože měsíc byla moc krátká doba na to, abychom si užili všechno to výborné ovoce, nádhernou přírodu, chytlavou hudbu, teplo a vřelost Uganďanů!

Jsem vděčná a děkuju Markétě a Verče, díky kterým jsme do toho skoro bezstarostně mohli jít. Každý zaměstnanec nemocnice má můj velký obdiv za to, jak silný každý den je a s jakou lehkostí se vyrovnává s tak těžkými překážkami i přes to, že se někdy nepodaří dovést příběhy dětí do šťastného konce.